Monografie · Čína, stát Wu · období Jar a podzimů
Sun Wu · 孫子 · „Mistr Sun“
Vojevůdce a stratég, jemuž tradice připisuje Umění války – nejvlivnější vojenský traktát dějin a učebnici vítězství, jehož se dosahuje dříve, než začne boj.
Sun Wu (Sun-c’) · portrét z období dynastie Čching, sbírka Palácového muzea, public domain
„Nejvyšším uměním války je podrobit nepřítele bez boje.“
I.
O Sun-c’ovi víme velmi málo a téměř vše pochází z jediného pramene. Je proto třeba odlišovat tradiční životopis, jak jej podává starověká historiografie, od toho, co lze o autorovi a vzniku textu doložit. Jméno Sun-c’ (孫子) není vlastní jméno, ale uctivé označení „Mistr Sun“; osobní jméno tradice uvádí jako Sun Wu (孫武), zdvořilostní jméno Čchang-čching.
Nejstarší souvislou zprávu obsahují Zápisky historika (Š’-ťi) Sima Čchiena, dokončené kolem roku 94 př. n. l., tedy zhruba čtyři století po událostech, které popisují. Podle nich pocházel Sun Wu ze státu Čchi a pro své spisy o válečnictví byl přijat ke dvoru krále Ho-lü (Helü) ze státu Wu.
Král jej prý vyzkoušel tím, že mu svěřil k výcviku 180 dvorních dam. Sun Wu je rozdělil do dvou oddílů a velením pověřil dvě královy oblíbenkyně. Když se ženy rozkazům smály, prohlásil, že nejsou-li rozkazy jasné, je to chyba velitele, ale jsou-li jasné a neplní se, je to vina důstojníků – a obě velitelky dal přes královy protesty popravit. Poté oddíly vykonávaly povely bezchybně. Ho-lü jej údajně jmenoval generálem.
Sima Čchien mu připisuje podíl na úspěších Wu proti mocnému státu Čchu na západě, které vyvrcholily vítězstvím v bitvě u Po-ťü (506 př. n. l.) a dobytím čchuského hlavního města Jing, a také na prestiži Wu vůči severním státům Čchi a Ťin. Dále již zpráva o jeho osudech mlčí; data narození a smrti (cca 544–496 př. n. l.) jsou pozdější odhady.
Historici upozorňují, že Sun Wu se neobjevuje v kronice Cuo-čuan (Zuozhuan), která události státu Wu včetně tažení proti Čchu podrobně líčí. Jazyk, terminologie a popisovaná podoba válčení (velké armády, profesionální velení, rozsáhlá logistika) navíc odpovídají spíše pozdějšímu období Válčících států. Převládá proto názor, že text v dochované podobě byl sestaven a redigován v 5.–4. století př. n. l., snad v okruhu žáků či vojenské školy navazující na postavu Mistra Suna. Zda šlo o jediného autora, zůstává otevřené.
Sima Čchien uvádí i Sun-c’ova potomka Sun Pina, stratéga státu Čchi ve 4. století př. n. l., který rovněž sepsal vojenský spis. Dlouho se spekulovalo, zda nejde o tentýž text. Odpověď přinesl roku 1972 nález v chanské hrobce v Jin-čchüe-šanu (Yinqueshan) u Lin-i v provincii Šan-tung: na bambusových destičkách z 2. století př. n. l. se dochovaly dva odlišné texty – verze Sun-c’ova Umění války, v podstatě shodná s tradičním textem, a dosud ztracené Sun Pinovo Umění války. Nález potvrdil starobylost třináctikapitolové verze i samostatnou existenci obou děl.
II.
Po přesunu dvora na východ (771 př. n. l.) si králové dynastie Čou udrželi jen obřadní autoritu. Skutečnou moc převzala knížectví, která mezi sebou soupeřila o hegemonii.
Období Jar a podzimů (771–476 př. n. l.) přešlo v éru Válčících států (475–221 př. n. l.), kdy z desítek knížectví zbylo sedm mocností vedoucích války o přežití. Skončila sjednocením Číny státem Čchin.
Aristokratický boj válečných vozů s rituálními pravidly ustupoval masovým pěchotním armádám odváděných rolníků, profesionálním velitelům, kuši a dlouhým taženími. Válka se stala otázkou státní ekonomiky a organizace.
Politický chaos byl zároveň zlatým věkem čínského myšlení: konfuciánství, taoismus, mohismus a legismus hledaly odpověď na otázku řádu. Vojenští myslitelé (ping-ťia) tvořili samostatný proud.
III.
Přesun dvora Čou na východ; začátek období Jar a podzimů.
Tradičně uváděné narození Sun Wua ve státě Čchi (nejisté).
Ho-lü nastupuje na trůn státu Wu.
Bitva u Po-ťü a dobytí čchuského hlavního města Jing; tradice připisuje Sun Wuovi podíl na vítězství.
Tradičně uváděné úmrtí (nejisté); téhož roku umírá král Ho-lü.
Pravděpodobná doba sestavení a redakce textu Umění války.
Působení Sun Pina ve státě Čchi a vznik jeho vlastního vojenského spisu.
Sima Čchien dokončuje Zápisky historika s životopisem Sun Wua.
Vojevůdce a státník Cchao Cchao sepisuje nejstarší dochovaný komentář.
Za dynastie Sung je dílo zařazeno do kánonu Sedmi vojenských klasiků, povinné látky vojenských zkoušek.
Jezuita Jean Joseph Marie Amiot vydává v Paříži první evropský (francouzský) překlad.
První anglický překlad E. F. Calthropa; o pět let později vlivný překlad sinologa Lionela Gilese.
Nález bambusových destiček v Jin-čchüe-šanu s texty Sun-c’ a Sun Pina.
IV.
5.–4. stol. př. n. l.
孫子兵法 · Sun-c’ ping-fa · „Válečné metody Mistra Suna“
Stručný traktát o zhruba šesti tisících znacích, rozdělený do třinácti kapitol. Nepopisuje konkrétní bitvy, ale formuluje obecné principy: válka je věcí přežití státu, musí se rozhodovat na základě výpočtu a informací a jejím ideálem je dosáhnout cíle s co nejmenšími náklady.
Počáteční odhady
Plánování ve chrámu předků: srovnání obou stran podle pěti faktorů. Válka je založena na klamu.
Vedení války
Ekonomika tažení: náklady, zásobování z nepřátelských zdrojů, rychlost. Dlouhá válka vyčerpává stát.
Útok strategémem
Ideál vítězství bez boje a hierarchie cílů; znalost sebe i nepřítele.
Rozestavení
Nejprve se učinit neporazitelným a čekat, až bude nepřítel zranitelný.
Síla a potenciál (shi)
Kombinace přímých a nepřímých sil; energie situace jako valící se kámen.
Slabá a silná místa
Prázdné a plné: vyhnout se síle, udeřit na slabost; vojsko jako voda.
Manévrování
Obtížnost pohybu armády, „oklika jako přímá cesta“, signály a morálka.
Devět proměn
Pružnost velení: jsou cesty, po nichž se nejde, a rozkazy panovníka, jež se neplní. Pět nebezpečných vlastností velitele.
Pochod vojska
Táboření v různém terénu a čtení znamení – prach, ptáci, chování nepřátelských vojáků.
Terén
Typy terénu a šest příčin porážky, za něž nese odpovědnost velitel.
Devět situací
Strategické situace od „rozptylujícího“ po „smrtící“ terén a odpovídající jednání.
Útok ohněm
Pět způsobů použití ohně; varování nevést válku z hněvu.
Využití zvědů
Předběžné vědění nelze získat od duchů ani z věštby, jen od lidí. Pět druhů zvědů; šetřit na zpravodajství je nelidské.
počátek 3. stol. · dynastie Sung
Cchao Cchao · Jedenáct komentátorů
Nejstarší dochovaný komentář sepsal vojevůdce Cchao Cchao, který podle tradice text také uspořádal do dnešní podoby. Za dynastie Sung vznikla sbírka komentářů jedenácti autorů, jež formovala čtení díla na celá staletí.
4. stol. př. n. l. · znovuobjeveno 1972
孫臏兵法 · Sun Pin ping-fa
Spis Sun-c’ova potomka, ztracený zhruba od dynastie Chan a dochovaný jen fragmentárně na destičkách z Jin-čchüe-šanu. Rozvíjí stejnou tradici v podmínkách válčení 4. století př. n. l.
V.
Kliknutím na pojem rozbalíte výklad.
„Zvítězit ve stu bitvách ze sta není vrcholem umění; vrcholem umění je podrobit nepřítele bez boje.“ Nejlepší je zachovat nepřátelský stát celý, nikoli ho zničit – válka je drahá a výsledek bitvy nejistý.
Kapitola stanoví hierarchii cílů: nejlepší je zmařit nepřítelovy plány, poté rozbít jeho spojenectví, poté napadnout jeho vojsko a nejhorší je obléhat opevněná města.
„Znáš-li nepřítele i sebe, nebudeš v nebezpečí ani ve stu bitvách. Znáš-li sebe, ale ne nepřítele, jednou zvítězíš a jednou prohraješ. Neznáš-li ani nepřítele, ani sebe, prohraješ v každé bitvě.“
Vítězství je výsledkem informace a výpočtu, nikoli odvahy či štěstí. Proto Umění války začíná srovnávacími odhady (kap. 1) a končí zpravodajstvím (kap. 13).
„Veškeré válčení je založeno na klamu.“ Když jsi schopen útočit, předstírej neschopnost; když jsi blízko, vzbuď dojem, že jsi daleko. Nabídni návnadu, předstírej zmatek a udeř, kde nepřítel není připraven.
Klam je zde technickým prostředkem, jak získat převahu s nejmenšími ztrátami – součástí logiky, která se snaží rozhodnout střet dřív, než se promění v krveprolití.
„Podoba vojska je jako voda: voda se vyhýbá výšinám a spěchá dolů; vojsko se vyhýbá silným místům a útočí na slabá.“ Voda určuje svůj tok podle terénu, vojsko svá vítězství podle nepřítele.
„Vojsko nemá stálou podobu, jako voda nemá stálý tvar.“ Kdo dokáže měnit postup podle protivníka a zvítězit, toho lze nazvat božským. Nepřítel nemá mít pevný bod, na který by mohl reagovat.
Před válkou se obě strany srovnávají podle pěti faktorů: Tao (Cesta – soulad lidu s vládcem, aby s ním byl ochoten žít i zemřít), Nebe (počasí, roční doby), Země (vzdálenosti, terén, bezpečí a nebezpečí), Velitel (moudrost, důvěryhodnost, lidskost, odvaha, přísnost) a Zákon (organizace, hodnosti, zásobování).
Kdo v těchto odhadech vychází lépe, má vítězství na své straně už před bitvou.
Shi označuje energii, kterou v sobě nese uspořádání situace. Dobrý velitel ji hledá v okolnostech, ne v jednotlivcích: jeho vojáci jsou jako kulaté kameny valící se z hory vysoké tisíce sáhů.
Potenciál vzniká kombinací čeng (zheng, přímé, očekávané síly) a čchi (qi, nepřímé, překvapivé síly). Jako pět tónů dává nekonečno melodií, tak kombinace přímého a nepřímého nemá konce.
Prázdné a plné (xu / shi)
Soustředit vlastní sílu proti rozptýlené slabosti nepřítele (kap. 6).
Rychlost, ne dlouhá válka
Neexistuje stát, kterému by prospěla dlouhá válka (kap. 2).
Zvědové
Pět druhů: místní, vnitřní, obrácení, obětovaní a přeživší (kap. 13).
Nejprve zvítězit, pak bojovat
Vítězné vojsko vítězí dřív, než hledá bitvu; poražené bojuje a teprve pak hledá vítězství (kap. 4).
Terén smrti
Situace bez úniku, v níž vojsko bojuje ze všech sil, protože nemá jinou možnost (kap. 11).
Velitel a panovník
Vítězí ten, jehož schopný velitel není omezován zasahováním panovníka (kap. 3).
VI.
Po dvě tisíciletí základní text čínského vojenského myšlení, od roku 1080 součást kánonu Sedmi vojenských klasiků a látky státních vojenských zkoušek. Šířil se do Koreje a Vietnamu.
Do Japonska se text dostal již v 8. století. Válečník Takeda Šingen nesl na praporu heslo Fūrinkazan – „rychlý jako vítr, tichý jako les, dravý jako oheň, nehybný jako hora“ – převzaté ze 7. kapitoly.
Mao Ce-tung se na Sun-c’ odvolával ve spisech o revoluční válce, vietnamský generál Vo Nguyen Giap studoval jeho principy. Na Západě jej propagoval B. H. Liddell Hart a americký stratég John Boyd z něj čerpal při formulaci cyklu OODA.
Od 2. poloviny 20. století se Umění války čte jako příručka konkurenční strategie, vyjednávání a vedení lidí. Jeho úvahy o vítězství bez střetu a o informaci rezonují i s teorií her a mezinárodními vztahy.