Carl Gustav Jung

Dětství na faře

Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 v Kesswilu u Bodamského jezera ve švýcarském kantonu Thurgau. Jeho otec Paul Jung byl reformovaný farář, matka Emilie, rozená Preiswerková, pocházela z basilejské rodiny teologů. Rodina se roku 1879 přestěhovala do Klein-Hüningenu u Basileje. Jung byl osamělé, introvertní dítě; ve svých vzpomínkách popisuje raný pocit, že v sobě nosí „dvě osobnosti“ – školáka své doby a starého, vážného muže z jiného století.

Napětí mezi otcovou institucionální vírou, kterou vnímal jako vyprázdněnou, a vlastní intenzivní vnitřní zkušeností sehrálo v jeho pozdějším zájmu o náboženství a symboly zásadní roli.

Medicína a Burghölzli

V letech 1895–1900 studoval medicínu na univerzitě v Basileji. K psychiatrii se rozhodl na poslední chvíli, když v učebnici Richarda von Krafft-Ebinga četl, že psychózy jsou „nemoci osobnosti“ – viděl v tom průsečík biologie a ducha. Roku 1900 nastoupil na curyšskou psychiatrickou kliniku Burghölzli pod vedením Eugena Bleulera, autora pojmu schizofrenie.

Disertaci o psychologii takzvaných okultních jevů obhájil v roce 1902. Proslavil se asociačními experimenty: měřením zpoždění reakcí na podnětová slova prokazoval existenci emočně nabitých shluků představ, které nazval komplexy. Roku 1903 se oženil s Emmou Rauschenbachovou, s níž měl pět dětí a která se později sama stala analytičkou.

Spojenectví a rozchod s Freudem

Jungovy výsledky potvrzovaly Freudovu teorii potlačení. Po korespondenci se oba muži poprvé setkali roku 1907 ve Vídni – rozhovor údajně trval třináct hodin. Freud v Jungovi viděl „korunního prince“ psychoanalýzy; roku 1909 spolu cestovali do USA na Clarkovu univerzitu a v roce 1910 se Jung stal prvním prezidentem Mezinárodní psychoanalytické asociace.

Rozdíly se však prohlubovaly. Jung odmítal redukovat libido na sexuální energii a chápal ho jako obecnou psychickou energii. Kniha Proměny a symboly libida (1911–1912) vedla k definitivnímu rozchodu v letech 1912–1913; Jung pak rezignoval na funkce v psychoanalytickém hnutí.

Konfrontace s nevědomím

Po rozchodu prožíval Jung několikaleté období hluboké vnitřní krize. Záměrně se otevíral vizím a fantaziím, které zaznamenával v Černých knihách a poté kaligraficky a s vlastními malbami přepisoval do rukopisu Liber Novus – Červené knihy. Metodu vědomého dialogu s obrazy nevědomí později nazval aktivní imaginací. Sám toto období označil za zdroj veškeré své pozdější práce. Červená kniha vyšla až v roce 2009.

Zralé dílo a cesty

Roku 1921 vydal Psychologické typy, kde zavedl pojmy introverze a extraverze. Od roku 1923 stavěl na břehu Curyšského jezera v Bollingenu kamennou věž – místo samoty a symbolický „autoportrét v kameni“. Podnikl cesty do severní Afriky (1920), k indiánům Pueblo v Novém Mexiku (1925), do východní Afriky na horu Elgon (1925–1926) a do Indie (1937–1938), aby studoval psychiku mimo evropský kontext.

Od roku 1933 přednášel na curyšské ETH a pravidelně vystupoval na konferencích Eranos v Asconě. Ve 40. letech se intenzivně věnoval alchymii, v níž spatřoval symbolický obraz psychické proměny.

Pozdní léta

Roku 1944 utrpěl infarkt, během něhož prožil vize, jež popsal jako jedny z nejhlubších zážitků svého života. V roce 1948 byl v Curychu založen Institut C. G. Junga. V pozdním období vznikla díla Aion, Odpověď na Joba či Mysterium Coniunctionis a ve spolupráci s fyzikem Wolfgangem Paulim studie o synchronicitě. Zemřel 6. června 1961 v Küsnachtu.