Monografie · Německo / Švýcarsko · 1844–1900
Filosof, klasický filolog a kritik kultury – „filosof kladivem“, který ohlásil smrt Boha a vyzval k přehodnocení všech hodnot.
F. Nietzsche · Gustav Adolf Schultze, 1882, public domain
„Je třeba mít v sobě ještě chaos, aby člověk mohl zrodit tančící hvězdu.“
I.
Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil 15. října 1844 v Röckenu u Lützenu v pruském Sasku. Otec Carl Ludwig Nietzsche byl luterský farář, stejně jako oba dědové pocházeli z prostředí protestantského duchovenstva. Otec zemřel v roce 1849, když bylo Friedrichovi necelých pět let; krátce nato zemřel i mladší bratr Ludwig Joseph. Matka Franziska se s dětmi přestěhovala do Naumburgu, kde Friedrich vyrůstal v ženské domácnosti s matkou, sestrou Elisabeth, babičkou a tetami.
V letech 1858–1864 studoval na prestižní internátní škole Schulpforta, která mu dala důkladné klasické vzdělání v řečtině a latině. Už tehdy psal básně, skládal hudbu a projevoval mimořádný filologický talent.
V roce 1864 začal studovat teologii a klasickou filologii v Bonnu; teologie se brzy vzdal, což vedlo ke sporům s matkou. Roku 1865 následoval svého učitele, filologa Friedricha Ritschla, do Lipska. Tam v antikvariátu náhodou objevil Schopenhauerovo dílo Svět jako vůle a představa, které na něj zapůsobilo jako zjevení a na řadu let určilo jeho myšlení.
Na Ritschlovo doporučení byl v roce 1869 jmenován mimořádným profesorem klasické filologie v Basileji – ve 24 letech a ještě bez dokončeného doktorátu, který mu lipská univerzita následně udělila bez obhajoby. V souvislosti s přesunem do Švýcarska se vzdal pruského občanství a zůstal po zbytek života bez státní příslušnosti.
Během prusko-francouzské války v roce 1870 sloužil jako dobrovolný zdravotník (saniťák). Onemocněl úplavicí a záškrtem a vrátil se s podlomeným zdravím, které ho pak provázelo celý život – trpěl migrénami, poruchami zraku a žaludečními potížemi.
V roce 1868 se v Lipsku seznámil se skladatelem Richardem Wagnerem. Během basilejských let často pobýval u Wagnera a Cosimy v jejich vile v Tribschenu u Lucernu. Jeho první kniha Zrození tragédie (1872) byla zčásti oslavou Wagnerova díla jako znovuzrození řecké tragédie. Postupně však narůstalo odcizení: první festival v Bayreuthu (1876) Nietzsche prožil jako zklamání a s vydáním Lidského, příliš lidského (1878) se přátelství definitivně rozpadlo. Později Wagnerovi věnoval kritické spisy Případ Wagner a Nietzsche contra Wagner.
Kvůli zhoršujícímu se zdraví v roce 1879 rezignoval na profesuru a dostával skromnou penzi. Následující desetiletí žil jako poutník bez stálého domova – v létě v horské vesnici Sils-Maria v Engadinu, v zimě v Nice, Janově, Rapallu či Turíně. V srpnu 1881 ho podle jeho vlastního popisu na procházce u jezera Silvaplana u pyramidálního balvanu nedaleko Surlej zasáhla myšlenka věčného návratu.
V roce 1882 se seznámil s mladou Ruskou Lou von Salomé; jeho nabídka k sňatku byla odmítnuta a vztah s ní i s přítelem Paulem Réem skončil roztržkou, která ho hluboce zasáhla. Jeho knihy se v té době prodávaly velmi málo a část z nich vydával na vlastní náklady.
Rok 1888 byl mimořádně plodný: vznikly Případ Wagner, Soumrak model, Antikrist, Ecce homo a Nietzsche contra Wagner. Zároveň se začínal dostavovat ohlas – dánský kritik Georg Brandes o něm přednášel v Kodani. 3. ledna 1889 se Nietzsche v Turíně psychicky zhroutil. Tradovaná historka, že objal bičovaného koně, není spolehlivě doložena. Následovaly „lístky šílenství“ podepsané „Dionýsos“ či „Ukřižovaný“.
Posledních jedenáct let prožil v duševní nemoci (příčina zůstává sporná – tradičně se uváděla progresivní paralýza, dnes se zvažují i jiné diagnózy). Po pobytu v klinikách v Basileji a Jeně o něj pečovala matka v Naumburgu, po její smrti v roce 1897 sestra Elisabeth ve Výmaru. Zemřel 25. srpna 1900 a je pochován v rodném Röckenu.
II.
Sjednocení Německa v roce 1871 po vítězství nad Francií přineslo vlnu nacionálního sebevědomí. Nietzsche vnímal vítězný triumfalismus jako hrozbu pro kulturu a varoval před „vyhlazením německého ducha ve prospěch Německé říše“.
Politický antisemitismus v 80. letech sílil. Nietzsche jej ostře odmítal – v dopisech i dílech zesměšňoval antisemity a odsoudil sňatek sestry s antisemitským agitátorem Bernhardem Försterem, který založil kolonii Nueva Germania v Paraguayi.
Evoluční teorie a důvěra v přírodní vědy otřásly tradičním obrazem člověka. Nietzsche je přijímal kriticky: zpochybňoval jak náboženské, tak naivně vědecké představy o pokroku a pravdě.
Sekularizace oslabovala autoritu křesťanství jako zdroje morálky a smyslu. Schopenhauerův pesimismus, populární v německé kultuře, nabízel odpověď v popření vůle – Nietzsche ji nakonec odmítl a hledal její přitakání.
III.
Narozen v Röckenu v pruském Sasku.
Smrt otce; o rok později přesun rodiny do Naumburgu.
Studium na škole Schulpforta.
Univerzita v Bonnu, poté Lipsko u Friedricha Ritschla; objev Schopenhauera.
Seznámení s Richardem Wagnerem.
Profesor klasické filologie v Basileji ve 24 letech.
Zdravotník v prusko-francouzské válce; úplavice a záškrt.
Zrození tragédie z ducha hudby.
Zklamání z Bayreuthu; Lidské, příliš lidské a rozchod s Wagnerem.
Odchod z univerzity ze zdravotních důvodů; začátek let poutníka.
Myšlenka věčného návratu u Surlej (Sils-Maria); Ranní červánky.
Radostná věda; vztah a roztržka s Lou von Salomé.
Tak pravil Zarathustra (4. část soukromým tiskem).
Mimo dobro a zlo, Genealogie morálky.
Nejplodnější rok: Soumrak model, Antikrist, Ecce homo a další.
3. ledna duševní zhroucení v Turíně.
Po smrti matky jej sestra Elisabeth přebírá do Výmaru.
Umírá 25. srpna ve Výmaru.
IV.
1872
Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik
Výklad řecké tragédie ze střetu apollinského a dionýského principu. Mezi filology vyvolal odmítavou reakci (polemika Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa) a poškodil autorovu akademickou pověst.
1873–1876
Unzeitgemäße Betrachtungen
Čtyři eseje o kultuře své doby, mj. „O užitku a škodlivosti historie pro život“ a „Schopenhauer jako vychovatel“.
1878
Menschliches, Allzumenschliches
Přechod k aforistické formě a k „volnému duchu“. Psychologický rozbor morálních a metafyzických představ; kniha věnovaná památce Voltaira.
1881
Morgenröte
Úvahy o morálních předsudcích; začátek otevřeného „tažení proti morálce“.
1882 · 5. kniha 1887
Die fröhliche Wissenschaft
Obsahuje slavný aforismus o šílenci, který ohlašuje „Bůh je mrtev“ (§125), poprvé formulaci věčného návratu (§341) a přihlášení k amor fati (§276).
1883–1885
Also sprach Zarathustra
Básnicko-filosofické dílo v podobě řečí proroka Zarathustry. Představuje nadčlověka, posledního člověka, vůli k moci a věčný návrat. Podtitul: „Kniha pro všechny a pro nikoho“.
1886
Jenseits von Gut und Böse
„Předehra k filosofii budoucnosti“. Kritika dogmatismu filosofů, rozbor typů morálky a pojem patosu distance.
1887
Zur Genealogie der Moral
Tři pojednání o původu morálních pojmů: „dobrý a špatný“ vs. „dobrý a zlý“, vina a svědomí, asketické ideály. Klíčový text o resentimentu.
1889
Götzen-Dämmerung, oder Wie man mit dem Hammer philosophiert
Hutný souhrn pozdní filosofie s podtitulem „jak filosofovat kladivem“; obsahuje sbírku „Výroky a šípy“. Napsán 1888, vyšel v lednu 1889.
1888 · vydáno 1895
Der Antichrist
Ostrá kritika křesťanství jako institucionalizované morálky, kterou autor odlišuje od postavy Ježíše samotného.
1888 · vydáno 1908
Ecce homo. Wie man wird, was man ist
Stylizovaná autobiografie s podtitulem „Jak se stát tím, čím jsi“, s komentáři k vlastním knihám a formulí amor fati.
1901 / 1906 · posmrtná kompilace
Der Wille zur Macht
Nejde o Nietzschem dokončené dílo: sestra Elisabeth Förster-Nietzsche a Peter Gast sestavili výbor z pozůstalých poznámek, které autor sám vydat nechtěl. Spolehlivý text pozůstalosti přinesla až kritická edice Giorgia Colliho a Mazzina Montinariho (od 1967).
V.
Kliknutím na pojem rozbalíte výklad.
Základní hnací síla všeho živého: nikoli pouhá snaha přežít (jak tvrdil darwinismus) ani touha po slasti, ale usilování o růst, rozpínání, překonávání odporu a překonávání sebe sama. „Kde jsem nalezl živé, tam jsem nalezl vůli k moci“ (Zarathustra, „O sebepřekonání“).
Moc zde neznamená primárně politickou vládu nad druhými; jejím nejvyšším projevem je sebeovládnutí, tvorba a utváření hodnot. V pozůstalých poznámkách Nietzsche zkoušel pojem rozšířit na obecný výklad skutečnosti.
Ideál ohlášený v Zarathustrovi: „Člověk je něco, co má být překonáno.“ Člověk je provaz napjatý mezi zvířetem a nadčlověkem. Nadčlověk je ten, kdo po smrti Boha nehledá smysl mimo tento svět, ale sám tvoří hodnoty a „zůstává věrný zemi“.
Nejde o biologický ani rasový typ; Nietzsche sám výslovně odmítal darwinistický výklad. Protipólem je „poslední člověk“, který touží jen po pohodlí a bezpečí.
Program kritiky tradiční (zejména křesťansko-platónské) morálky a nahrazení hodnot, které podle Nietzscheho popírají život, hodnotami, které jej potvrzují.
V Genealogii morálky rozlišuje morálku pánů, která vychází z přitakání sobě („dobrý“ = vznešený, silný), a morálku otroků, která se rodí z resentimentu – reaktivně, popřením druhého („zlý“ je ten silný, „dobrý“ ten, kdo neškodí). „Vzpoura otroků v morálce“ podle něj ovládla západní kulturu.
„Bůh je mrtev… a my jsme ho zabili“ (Radostná věda §125) není teologické tvrzení, ale diagnóza kultury: víra v Boha jako základ morálky a smyslu ztratila sílu. Důsledkem je nihilismus – stav, kdy se „nejvyšší hodnoty znehodnocují“.
Nietzsche rozlišuje pasivní nihilismus (rezignace, únava, hledání útěchy) a aktivní nihilismus, který staré hodnoty vědomě boří a připravuje prostor pro nové. Nihilismus chápal jako přechodnou fázi, kterou je třeba překonat.
Postoj plného přitakání skutečnosti, včetně utrpení: nejen ji snášet, natož zastírat, ale milovat. V Radostné vědě (§276): „Chci se stále víc učit vidět nutné ve věcech jako krásné… Amor fati: to budiž od nynějška mou láskou!“
V Ecce homo: „Mou formulí pro velikost člověka je amor fati: nechtít nic jiného, ani vpřed, ani vzad, ani na celou věčnost.“
V Radostné vědě (§341, „Největší tíha“) se k člověku v noci připlíží démon a oznámí mu, že tento život bude muset prožít ještě nesčetněkrát – každou bolest a každou radost ve stejném pořadí. Zhroutíme se, nebo odpovíme: „Nikdy jsem neslyšel nic božštějšího“?
Myšlenka slouží především jako zkouška přitakání životu: jednat tak, abych si přál, aby se to opakovalo věčně. Zda ji Nietzsche míní i kosmologicky, je mezi interprety sporné.
Apollinské / dionýské
Princip formy, míry a snu proti principu opojení, chaosu a splynutí; jejich spojení dalo vznik tragédii.
Perspektivismus
Neexistuje poznání „odnikud“; každé poznání je interpretace z určité perspektivy.
Resentiment
Potlačená zášť bezmocných, která se mstí imaginárně – vytvořením morálky, jež silné odsuzuje.
Poslední člověk
Typ, který chce jen pohodlí a bezpečí: „Vynalezli jsme štěstí, říkají poslední lidé, a mrkají.“
Patos distance
Cit pro odstup a hodnostní řád mezi lidmi a uvnitř duše, předpoklad sebepřekonávání.
Tři proměny ducha
Velbloud nese břemeno povinností, lev říká „posvátné ne“, dítě je nevinnost a nový počátek – „posvátné ano“.
VI.
Karl Jaspers a Martin Heidegger mu věnovali rozsáhlé studie; Albert Camus a Jean-Paul Sartre rozvíjeli jeho otázku smyslu ve světě bez Boha a důraz na vlastní volbu hodnot.
Jeho psychologie maskovaných motivů, sublimace a sebeklamu předjímala hloubkovou psychologii. Freud připouštěl, že Nietzsche mnohé intuitivně předešel; Alfred Adler navázal na pojem vůle k moci.
Michel Foucault převzal genealogickou metodu a analýzu vztahů moci a vědění, Gilles Deleuze napsal vlivnou knihu Nietzsche a filosofie, Jacques Derrida navázal na perspektivismus a kritiku metafyziky.
Silně ovlivnil Thomase Manna (Doktor Faustus), Hermanna Hesseho, Rainera Marii Rilkeho, Roberta Musila a řadu dalších autorů moderny.
Sám skládal klavírní skladby a písně. Richard Strauss podle Zarathustry napsal symfonickou báseň Also sprach Zarathustra (1896), Gustav Mahler zhudebnil Zarathustrovu „Půlnoční píseň“ ve 3. symfonii.