Monografie · Florentská republika · 1469–1527
Diplomat, státní úředník, historik a dramatik – zakladatel moderní politické vědy, který popsal politiku takovou, jaká skutečně je.
Niccolò Machiavelli · Santi di Tito, public domain
„Každý vidí, čím se zdáš; málokdo cítí, čím jsi.“
I.
Niccolò di Bernardo dei Machiavelli se narodil 3. května 1469 ve Florencii do staré, avšak zchudlé florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právník s omezenými prostředky, ale vášnivý čtenář; z jeho deníku víme, že pro rodinu opatřil mimo jiné výtisk Liviových Dějin. Niccolò získal humanistické vzdělání v latině, rétorice a antických autorech, řecky však patrně neuměl.
O jeho životě do 29 let se ví poměrně málo. Vyrůstal ve Florencii Lorenza Nádherného, v prostředí vrcholné renesanční kultury, a byl svědkem pádu Medicejských (1494) i krátké vlády dominikánského kazatele Girolama Savonaroly.
Po Savonarolově popravě v květnu 1498 byl Machiavelli ve 29 letech zvolen sekretářem Druhé kanceláře Florentské republiky a brzy nato také tajemníkem Desítky (Dieci di Libertà e Pace), úřadu pro válku a zahraniční věci. Tyto funkce zastával čtrnáct let. Blízkou důvěru si získal u doživotního gonfaloniera Piera Soderiniho.
Jako vyslanec poznal přímo nejmocnější muže své doby. Roku 1500 jednal na dvoře francouzského krále Ludvíka XII., v letech 1502–1503 provázel Cesara Borgiu během jeho tažení v Romagni a byl svědkem jeho lsti v Senigallii (prosinec 1502), kde Borgia nechal zajmout a popravit vzbouřené condottiery. Pobýval u papeže Julia II. a v letech 1507–1508 u císaře Maxmiliána I. Jeho depeše a zprávy z misí jsou prvním materiálem jeho pozdějších politických úvah.
Přesvědčen o nespolehlivosti žoldnéřů prosadil Machiavelli vytvoření domobrany z florentských poddaných (ordinanza, 1505–1506) a stal se jejím organizátorem. Roku 1509 se republice podařilo dobýt zpět Pisu, což bylo považováno za jeho osobní úspěch.
V roce 1512 papežská Svatá liga se španělským vojskem zaútočila na Florencii, spojenou s Francií. Po brutálním vyplenění Prata se domobrana rozpadla, Soderini uprchl a Medicejští se vrátili k moci. Machiavelli byl v listopadu 1512 propuštěn z úřadu. V únoru 1513 bylo jeho jméno nalezeno na seznamu spiklenců (Boscoli a Capponi); byl zatčen a vyslýchán mučením na strappadu, vinu však nepřiznal. Propuštěn byl v březnu 1513 v rámci amnestie po zvolení Giovanniho de’ Medici papežem Lvem X.
Odebral se na rodinný statek v Sant’Andrea in Percussina u San Casciana. Ve slavném dopise Francescu Vettorimu z 10. prosince 1513 popisuje dny strávené všedními starostmi a hrou v hostinci a večery, kdy oblečen do slavnostního šatu vstupuje „do starobylých dvorů starých mužů“, rozmlouvá s antickými autory a sepisuje drobné dílo De principatibus – pozdějšího Vladaře.
V následujících letech se účastnil debat humanistického kroužku v zahradách Orti Oricellari rodiny Rucellai, kde vznikly a byly diskutovány jeho Úvahy a O umění válečném. Získal i literární proslulost komedií Mandragora. Roku 1520 mu kardinál Giulio de’ Medici zadal sepsání Florentských dějin, jež mu roku 1525 předal již jako papeži Klementu VII. Medicejští mu svěřovali menší úkoly. Když byli v květnu 1527 po vyplenění Říma znovu vyhnáni a republika obnovena, nebyl pro předchozí spolupráci s nimi do úřadu znovu přijat. Zemřel 21. června 1527; je pohřben v bazilice Santa Croce ve Florencii.
II.
Vpádem francouzského krále Karla VIII. roku 1494 začala série válek, v nichž se Itálie stala bojištěm Francie, Španělska, Svaté říše římské a papežství. Roztříštěné italské státy byly vůči velmocem bezbranné.
Florencie, Benátky, Milán, Neapol a Papežský stát spoléhaly na najaté velitele (condottieri) a žoldnéřská vojska. Jejich loajalita byla nejistá a války se často vedly spíše manévrováním než rozhodujícími bitvami.
Humanisté obnovovali studium antických autorů. Machiavelli četl římské dějiny – zejména Livia – jako zásobárnu politických zkušeností, z nichž lze vyvodit obecná pravidla jednání.
III.
Narozen 3. května ve Florencii.
Vpád Karla VIII., vyhnání Medicejských, nástup Savonaroly.
Poprava Savonaroly; Machiavelli sekretářem Druhé kanceláře a Desítky.
Mise na dvůr Ludvíka XII. ve Francii.
Sňatek s Mariettou Corsini.
Vyslanec u Cesara Borgii; svědkem událostí v Senigallii.
Mise v Římě během konkláve, které zvolilo Julia II.
Zřízení florentské domobrany (ordinanza).
Mise u císaře Maxmiliána I.
Dobytí Pisy.
Vyplenění Prata, návrat Medicejských, propuštění z úřadu.
Zatčení, mučení, amnestie; exil v Sant’Andrea in Percussina; dopis Vettorimu a sepsání Vladaře.
Práce na Úvahách o první dekádě Tita Livia; setkání v Orti Oricellari.
Komedie Mandragora (datace přibližná).
Život Castruccia Castracaniho; zakázka na Florentské dějiny.
Vydání O umění válečném.
Předání Florentských dějin papeži Klementu VII.
Obnova republiky, Machiavelli nepřijat zpět; umírá 21. června.
IV.
1513 · vydáno 1532
Il Principe / De principatibus
Krátký traktát o 26 kapitolách o tom, jak knížectví získávat, udržet a o ně nepřijít. Věnován Lorenzu de’ Medici, vévodovi z Urbina. Kolovalo v opisech a tiskem vyšlo až pět let po autorově smrti. Odmítá tradiční žánr „zrcadel knížat“, který vychovával k ctnostem, a místo toho analyzuje skutečné mechanismy moci.
cca 1513–1519 · vydáno 1531
Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio
Rozsáhlý komentář k římským dějinám, jádro Machiavelliho republikánského myšlení: svoboda, smíšená ústava, užitečnost sporů mezi lidem a šlechtou, občanské vojsko a role náboženství ve státě.
1521
Dell’arte della guerra
Dialog zasazený do Orti Oricellari o organizaci vojska podle římského vzoru. Jediné z velkých politických děl vydané za autorova života.
1520–1525
Istorie fiorentine
Dějiny Florencie od počátků do smrti Lorenza Nádherného (1492), psané na zakázku kardinála Giulia de’ Medici. Důraz na vnitřní frakční boje jako hybnou sílu dějin města.
cca 1518
La Mandragola
Satirická komedie o lsti, s níž mladý Callimaco získá vdanou Lucrezii. Patří k nejlepším renesančním komediím a ironicky zobrazuje pokrytectví florentské společnosti.
1520
La vita di Castruccio Castracani da Lucca
Silně stylizovaný životopis luckého vládce ze 14. století, pojatý jako portrét ideálního vůdce podle antických vzorů spíše než jako přesná historie.
1513–1527
Lettere · Belfagor arcidiavolo
Korespondence s přítelem Francescem Vettorim je klíčem k Machiavelliho myšlení i osobnosti. Belfagor je satirická novela o ďáblovi, který se ožení a prchne zpět do pekla.
V.
Kliknutím na pojem rozbalíte výklad.
Ústřední a záměrně mnohoznačný pojem. Neznamená křesťanskou ctnost, ale schopnost jednat účinně: odvahu, rozhodnost, prozíravost, sílu vůle a dovednost podřídit si okolnosti. Virtù může vyžadovat i jednání, které běžná morálka označuje za neřest.
Je protipólem fortuny: tam, kde chybí virtù, vládne náhoda. V Úvahách Machiavelli mluví i o kolektivní virtù občanů a celé republiky.
V 25. kapitole Vladaře Machiavelli soudí, že fortuna je rozhodčím poloviny našich činů, druhou polovinu (nebo o málo méně) však ponechává nám. Přirovnává ji k rozvodněné řece, která pustoší krajinu – za klidných časů se však proti ní dají stavět hráze a náspy.
Úspěch závisí na souladu mezi způsobem jednání a povahou doby. Protože se lidé obtížně mění, je tentýž postup jednou úspěšný a jindy zhoubný. Kapitola končí kontroverzním obrazem, že fortunu je lépe zdolávat smělostí než opatrností.
Myšlenka, že zachování a bezpečnost státu mohou ospravedlnit jednání, které by v soukromém životě bylo nepřípustné. Machiavelli ji formuluje zejména v Úvahách (III, 41): jde-li o spásu vlasti, nemá se hledět na to, co je spravedlivé či nespravedlivé, laskavé či kruté.
Fakticky je třeba upřesnit, že termín „ragion di stato“ Machiavelli nepoužívá. Zpopularizoval ho až Giovanni Botero spisem Della ragion di stato (1589), který se proti Machiavellimu výslovně vymezoval. Machiavelli myšlenku předjímá, nikoli pojmenovává.
V 15. kapitole Vladaře Machiavelli prohlašuje, že chce jít za „skutečnou pravdou věci“, nikoli za její představou. Mnozí si vymýšleli republiky a knížectví, jaká nikdy neexistovala; mezi tím, jak se žije, a jak by se žít mělo, je však taková vzdálenost, že kdo opomíjí to, co se dělá, kvůli tomu, co by se dělat mělo, spíše si připraví zkázu než záchranu.
Tento obrat od normativního ideálu k empirickému popisu skutečného chování je považován za zrod moderní politické vědy.
Existují dva způsoby boje: zákony, vlastní lidem, a síla, vlastní zvířatům. Protože první často nestačí, musí vladař umět užít i druhý. Má si vzít za vzor lišku a lva: lev se neubrání pastem, liška se neubrání vlkům. Je tedy třeba být liškou, aby poznal léčky, a lvem, aby zastrašil vlky.
Ve stejné kapitole Machiavelli tvrdí, že rozumný vladař nemusí dodržet slovo, pokud by mu to škodilo a pominuly důvody, pro něž je dal, a že je nutné umět se dobře přetvařovat.
Ideální by bylo být obojím; nelze-li to spojit, je mnohem bezpečnější být obáván než milován. Láska je pouto závazku, které lidé při první příležitosti zpřetrhají; strach je udržován obavou z trestu, která nikdy neselže.
Zásadní je však podmínka: vladař se má obávaným stát tak, aby se vyhnul nenávisti. Toho dosáhne, když nesáhne na majetek a ženy svých poddaných – „lidé spíše zapomenou na smrt otce než na ztrátu dědictví“.
Republikanismus
V Úvahách preferuje svobodnou republiku; lid je podle něj stálejší a moudřejší než vladař.
Vlastní vojsko
Žoldnéři a pomocná vojska jsou neužiteční a nebezpeční; základem státu jsou „dobré zákony a dobré zbraně“.
Occasione
Příležitost, kterou musí virtù rozpoznat a uchopit; bez ní by schopnost zůstala marná.
Necessità
Nutnost nutí lidi jednat schopně a ctnostně; mnoho dobrých institucí vzniklo z donucení.
Smíšená ústava
Kombinace monarchického, aristokratického a lidového prvku, jejíž vnitřní napětí udržuje svobodu (vzor Říma).
„Cíl světí prostředky“
Tato věta u Machiavelliho doslova není. Nejblíže je kap. 18: u činů vladařů „se hledí na výsledek“ (si guarda al fine).
VI.
Oddělením analýzy moci od teologie a normativní etiky je pokládán za zakladatele moderní politické vědy. Jeho otázky formovaly Hobbese, Spinozu, Harringtona i americké otce zakladatele.
Roku 1559 bylo jeho dílo zařazeno na Index zakázaných knih. Jeho jméno se stalo synonymem bezohledné, cynické manipulace; v alžbětinském divadle vystupoval „Machiavel“ jako typ úskočného padoucha.
Rousseau v Společenské smlouvě označil Vladaře za „knihu republikánů“, která pod záminkou rad vladařům poučuje lid. Antonio Gramsci po něm pojmenoval koncept „Moderního vladaře“ – politické strany.
Realistická škola mezinárodních vztahů jej řadí ke svým předchůdcům. V psychologii vznikl pojem „machiavelismus“ jako osobnostní rys a jeho rady jsou často citovány v literatuře o vedení a vyjednávání.
Leo Strauss jej označil za „učitele zla“, který vědomě rozbil klasickou politickou filozofii. Isaiah Berlin naopak ve stati Originalita Machiavelliho tvrdil, že jeho skutečným objevem je střet dvou nesmiřitelných morálek – křesťanské a antické občanské – a tím i myšlenka plurality hodnot.